HOŘKOSLADKÉ ZAČÁTKY

"S kým tam chceš jet?" 

"Sama."

"A kde budeš bydlet?"

"U cizího kluka."

"A jsi normální?"

(rozhovor s taťkou)

Když se rozhodnete žít v cizí zemi, začínáte v podstatě od nuly. Proto je fajn mít do začátku aspoň nějakou "jistotu", která Vám malinko ulehčí. Mojí jistotou bylo předem zajištěný bydlení.

Bydlení u cizího kluka, kterýho jsem viděla jednou v životě. A to, když mi dával klíč od jeho baráku. Byla jsem nadšená! Už jsem měla klíč od holandskýho domku, a to jsem ještě ani nevystrčila paty z Čech. Skvělej začátek!

Ne tak skvělej pro moje okolí, což naprosto chápu. Co si budem, moc atraktivně to nezní: "Jedu sama do Holandska, bydlet budu u nějakýho kluka, co mi jen tak random napsal na Facebooku. A byl od tý dobroty, že mi dal rovnou klíč od baráku, když jel na otočku do Čech. K soudu, protože je v podmínce".

Takže tak.

Doma mi vyhrožovali, že mě přivážou k topení a nepojedu nikam, a to jsem vynechala tu poslední část o podmínce.

První malý drama proběhlo při loučení s rodičema. Myslela jsem si, že to dám, ale taťka to prožíval, jako kdybych se neměla už nikdy vrátit. Takže jsem to nedala. Ještě cestou na letiště jsem bulela a vztekala se, jak je loučení pěkně na hovno a že tohle dělám poprvý a naposled.

Pak už to bylo jenom skvělý, protože jsem neletěla sama. Přibalila jsem si s sebou dvě nejlepší kamarádky, aby mi první víkend dělaly společnost. Navzdory super hnusnýmu počasí jsme si zimní Amsterdam užily, hned v sobotu jsme samozřejmě nemohly vynechat návštěvu coffee shopu, kde jsme se, vzhledem k tomu, že ani jedna z nás nekouří, rozhodly vyzkoušet space cake.

Neděli jsme si už tak neužily, protože jsme byly z toho sobotního "výletu do vesmíru" totálně v háji až do večera. Super víkend.

Na vlakovým nádraží jsem pak dostala poslední bezpečnostní přednášku a vydala se sama napospas osudu do Maarsenu, mýho novýho domova k tomu cizímu klukovi.

Péťa byl ale skvělej! (DĚKUJU TI ZA TO ♥) Choval se ke mně milionově už od začátku. Vyzvednul mě na zastávce, abych sama nebloudila. Velkoryse mi nabídnul svoji postel a přestěhoval se do obýváku na gauč. Díky němu jsem měla střechu nad hlavou, prostor, abych se mohla rozkoukat, zařídit si všechno nutný do začátku, a postavit se na vlastní nohy.

Lidskej mozek má skvělou vlastnost vytěsňovat negativní momenty, tak zůstanou vesměs jenom pěkný vzpomínky, a naše realita se pak stává poměrně zkreslenou. Naštěstí si vedu deník, takže mám všechny super postřehy zaznamenaný. Třeba hned první tejden:

I když to takhle černý na bílým vypadá celkem v pohodě, nebudu lhát. Ze začátku to fajn vážně nebylo. Dokud člověk sedí doma na zadku, neuvědomuje si, jak dostává psychika na prdel už jenom změnou prostředí. Stres se za hranicema tak nějak záhadně násobí.

Jednou jsem měla dokonce tak slabou chvilku, že jsem si napsala dopis, blázen. První tejden v jiný zemi a už píšu sama sobě. Ty to teda vedeš Sylvie. Teď zpětně jsem za to vděčná, je to skvělá připomínka toho, že nic z toho, co teď mám, nebylo zadarmo. A taky si díky tomu uvědomuju, že má ohromnou výhodu občas nevědět, do čeho jdete, protože kdybych tohle všechno věděla předem, tak doma na tom zadku v Čechách sedím asi doteď.